Výlet do Marblehead

Budíka jsem měl nastavenýho na sedm hodin, protože jsme podle domluvy s B&M měli ráno vyrazit na výlet na sever. Budík na jednu hodinu odpoledne středoevropského času nakonec samozřejmě nebyl nutný, protože jsem UŽ v poledne, tj. v šest bostonského času stál na nohou. Naštěstí se mi konečně podařilo přijít na to, jak ovládat teplotu vody ve sprše, takže pohoda. Po osmé jsme nasedli s Brettem, Mindy a Carlou do auta a tradá na sever. (Carla je roztomilá, vyklidněná desetiletá fena labradora.) V plánu jsme měli kostel, pláž a Walmart. Brett, který přes týden testuje programy coby softwarový inženýr, po nedělích hrává na klavír doprovod ke mši v kostele v Marblehead severně od Bostonu. Třeba ho uvidím hrát příště, ale proteď jsme se dohodli tak, že šli s Mindy na mši a já se prošel s Carlou po Marblehead.

Je to sympatické městečko, založené britskými osadníky v roce 1660 na poloostrůvku zasahujícím do Atlantiku. Prošli jsme si v docela slušným pařáku ty nejzajímavější části. 95% všech domů – ať těch i přes dvěstě let starých nebo těch teprv rozestavěných – je ze dřeva. Později jsem pochopil, že to platí nejen o Marblehead, ale o celém pobřeží v Massachusetts. Podle B&M prý dokonce o celé Nové Anglii (což je označení pro Massachusetts, New Hampshire a další asi tři okolní státy). Před polednem mě a Carlu (i přes častou dodávku vody notně utahanou) B&M vyzvedli a jelo se na pláž. Na tu první se nesmělo se psem, a tak jsme zůstali jen poblíž a dali si oběd. Z tamní nabídky mě bohužel nenapadlo dát si nic jiného než hamurger, hranolky a pepsi. Mindy se mě ptala, co u nás jíme, a když jsem svou odpověď zakončil tím, že koncentrace smažených jídel je u nás nepoměrně nižší, než je dle mého dosavadního poznání u nich, tak mi odpověděla: „však taky proto jsme tak tlustý“ a důvod, proč Američani jedí tak nezdravě, je prý v tom, že jiná strava je podstatně dražší. Zvláštní vysvětlení...

V okolí Marblehead bylo moc krásně, vzduch voněl mořem, následující hodinu jsme pozorovali krásy tamního pobřeží z auta uhánějícího oklikou přes slavný „čarodějnický“ Salem a přes Ipswich na sever do Salisbury. Cestou malinko sprchlo, ale za chvilku zas slunce pařilo. V Salisbury došlo na mé první koupání v Atlantiku. Pro Bretta i Mindy byla voda moc studená, ale já, přestože jsem starej zimomřivec, jsem do ní v pohodě vlítnul hned dvakrát. Mezitím jsme si zahráli podkovy, hru spočívající v trefování podkov na cca 10 metrů vzdálený kolík. A já se samozřejmě stačil nepravidelně trochu spálit na obličeji. Mindy navrhla odložit návštěvu Walmartu na jindy – kdybych si tam koupil kolo, stejně bychom ho nemohli rovnou naložit do auta, ale museli bychom si pro něj přijet zvlášť. OK, tak jindy, Mindy. Po návratu domů asi v pět se mi chtělo dost spát, ale zařekl jsem se, že s jet lagem skoncuji a nepůjdu spát před desátou. K tomu mi pomohly kafe a lívance a příjemný pokec s B&M a následně trochu práce na compu.