Vše naposled

Úterý byl závěrečný den, jak má být!!! V poslední době jezdím autobusem a kolo už moc nevyužívám - kvůli počasí i tomu, že mám lítačku na autobus. Dnes jsem ale věděl, že pojedu na Harvard na kole, protože je to poslední možnost. Navíc bylo polojasno a celkem teplo. Připadalo mi při té jízdě kolem Charles River, jako bych se loučil s každým stromem, každým spadlým listem, každým šutrem a každou kachnou na řece. Zvláštní nostalgický pocit.

Ve dvě jsem měl poslední konzultaci s Aghionem. Šlo spíš už jen o takové obecnější pokecání, co dál s modelem, a rozloučení. V lednu se objeví v Praze na CERGE, tak ho prý mám určitě kontaktovat. Pak jsem se naposled viděl s Hartem - neodolal jsem a nechal jsem si od něj podepsat jeho knihu, z níž některé věci učím v Praze. Je to teda knížka už z roku 1995, ale pořád dost dobře použitelná, s jednoduchými a elegantními modely. Další "naposled" patřilo knihovně v Langdell Hall. Jen jsem tam pořešil nějaké emaily, ale bylo to takové moje rozloučení s tímhle krásným místem, kde jsem z celé univerzity strávil nejvíc času.

Večer jsem pozval Bretta a Mindy na "poslední večeři" do Buff's Pub. Byla to symbolická revanš za to, jak mě tam pozvali oni hned ten večer, co jsem přiletěl do Bostonu. Dali jsme si klasicky hamburger (musím říct, že moc dobrý), kuřecí křidýlka v medové omáčce a pivko. Brett a Mindy mi dali na upomínku - a taky asi trochu na oplátku za věci, co jsem jim přivezl z Prahy - kalendář s fotkama Harvardu, magnet s Harvardem na ledničku a vlaječku Harvardu (prý ze všech možných vlaječek Harvardu, co měli, byla jediná vyrobená v USA:)), že si ji mám doma pověsit na zeď. No na zeď si ji věšet nebudu, ale kalendář je fakt pěkný a někam si ho pověsím rád. Bylo to moc milé, pěkně jsme se pobavili a vypadá to, že se někdy v nejbližších letech uvidíme v Praze...

Ptali se mě, jestli jsem tu teď v těch posledních dnech všechno stihnul. Nestihl jsem se podívat na rodný dům J.F.Kennedyho. Nestihl jsem zajít do velkého bostonského muzea vědy, které mě moc lákalo, protože tam jsou vysvětleny a jednoduše předvedeny všechny možné zvláštní jevy (jako blesk, elektromagnet, radiové vlny, vzlet letadla atp.) a abych pravdu řekl, tak - přestože jsem se na gymplu účastnil fyzikálních olympiád a odmaturoval za jedna z fyziky - bych vůbec nedokázal vysvětlit princip různých takových věcí. No a nestihl jsem zajít do klubu Mama Kin, na který mě upozornil Petr Hájek - jde o klub patřící bostonským Aerosmith. No a když jsem vyslovil, že jsem nestihl ten Mama Kin, hned jsem si řekl, že to můžu ještě dnes napravit a po večeři tam vyrazit.

S hotovostí jsem hospodařil právě tak, aby mi po zaplacení večeře (tam se nedalo platit kartou) už zbytečně moc nezbylo. Jelikož ale bylo dost pravděpodobné, že do Mama Kin se bude platit hotově vstup, popř. že za pivo se tam nebude dát zaplatit kartou, tak mi Mindy půjčila dvacku, abych nemusel zbytečně vybírat, pokud by nakonec nebyla potřeba. V devět jsme se definitivně rozloučili s B&M, bylo to dojemné, a já vyrazil směrem na Lansdowne Street, kde měl být Mama Kin. Ta zlatá tečka měla teprve přijít!!!

Zlatá tečka

(Než začnete číst tento příspěvek, přečtěte si ten nad ním.)
Bylo devět a já s dvackou v kapse vyrážel do centra najít Mama Kin a dát si tam "poslední" pivko. Ujel mi těsně autobus, a tak jsem do té ulice Lansdowne dorazil až těsně před desátou. Hned zkraje jsem potkal černocha, který mi nabízel lístky na Morcheebu.
- "Ne dík, já zítra stejně odlítám z Bostonu."
- "No ale to je na dnešek, támhle v tom klubu."
- "Ne, stejně díky nechci." (Jednak jsem měl jen dvacku a jednak se mi moc nechtělo zrovna s tímhle týpkem jen tak začít kšeftovat.) Hledal jsem dál Mama Kin.

Prošel jsem kolem klubu, kde hrála ta Morcheeba, až na konec ulice a Mama Kin nikde. Vrátil jsem se a zeptal se lidí u vchodu do toho klubíku.
- "Jó kamaráde, Mama Kin, ten už neexistuje."
- "A jak je to dlouho, co tu neni?"
- "No takovejch šest let, počitám."
- "A kde to bylo?"
- "No myslim, že támhle naproti... ne vlastně ne, vždyť vlastně tenhle klubík je bejvalej Mama Kin."
- "Aha. A teď tu má zrovna koncert Morcheeba?"
- "Jojo. Kapela, co se jmenuje Morcheeba. Můžeš si ještě koupit lístek za dvacku."
- "Ne dík, s tou novou zpěvačkou už to steně neni, co to bejvalo." (Bliklo mi sice v hlavě, že mám právě tu dvacku, ale řikal jsem si, že ji radši vrátim Mindy a teď stačí, když si udělám jen procházku.)

Odcházel jsem od klubíku a po dvaceti metrech mi to nedalo, otočil jsem se a že jdu přece jen na Morcheebu. Vždyť je to přece znamení s tou dvackou:) Cestou domu vyberu dvacku z bankomatu a hodím ji doma do Mindina kastlíku.

Vrátil jsem se, že si koupím lístek a ten týpek na mě najednou, že už hrajou dlouho, tak ať jen doložím věk a jdu dovnitř. Hrklo ve mně, že já blbec jsem si zapomněl pas a tenkrát, když byl za mnou v Bostonu Mircea, mě jen na ISIC ani na český řidičák z roku 1995 nikam nepustili. Týpek se mě zeptal, jestli nemám jiný doklad. Když jsem řekl, že ne, jen mrknul a pustil mě dovnitř.

Vešel jsem do sálu (zhruba dvakrát většího než Roxy v Praze, ale s podobně rodinnou atmosférou) a, nekecám, přesně v tu chvíli spustili svou starou písničku, kterou mám moc rád. Stál jsem tam jako opařenej, v tu chvíli na mě dolehlo, že tímhle to všechno končí. Atmosféra byla výborná, sál zaplněn příjemně tak ze tří čtvrtin. Když spustili další věc, Blindfold (taková ta "I'm so glad to have you and it's getting worse..."), tak jsem byl fakt naměkko! Bývalá zpěvačka Morcheeby byla jedinečná, ale tahle je taky dobrá. Stihnul jsem posledních pět písniček plus tři přídavky, přičemž posledním byla skvěle provedená Rome Wasn't Built in a Day.

Po koncertu jsem si sednul do parčíku na lavičku a zapálil si konečně svůj doutník z kubánského krámku v Miami. Po půlnoci jsem dorazil domů, hodil "nedotčenou" dvacku do Mindinýho kastlíku a šup balit.

Hezčí tečku si neumim představit!

Předposlední den na Harvardu

V poledne zase supr research seminar - tentokrát Daniel Wolfenzon a jeho metodologicky moc zajímavý paper o rodinných firmách v Dánsku, konkrétně o výkonnosti manažerů najatých z vně rodiny versus manažerů z řad rodinných příslušníků. Tyhle pondělní semináře mi budou moc chybět! Abych pravdu řekl, k research seminars na CERGE (které opět budu muset od ledna navštěvovat) jsem si dosud takovou oblibu, ani z jedné setiny, nedokázal vypěstovat. Ale třeba už je to lepší... Odpoledne jsem měl konzultaci s Bebchukem, která mě úplně dostala, protože on měl náš paper očividně přečtený a hned k němu začal chrlit své připomínky, jejichž kvalita jen podtrhovala fakt, že nešel jen po povrchu, ale pochopil úplně přesně, co děláme. Půlhodinový pokec s Bebchukem byl velmi inspirující a povzbuzující. Dokonce svitla naděje na publikaci v rámci Discussion Papers na Harvardu. Ale vůbec ještě není ruka v rukávě. Rozloučili jsme se a prý se mám někdy během příštího semestru stavit v Tel Avivu :) - na tamní univerzitě bude Bebchuk většinu času jarního semestru.

Dopíšu později...

Je libo gulášek s knedlíčkem?

Pozor! V neděli jsem se pochlapil a uklohnil jsem pro své americké přátele vepřový guláš s houskovým knedlíkem. Já, kulinářský antitalent! Musím si pochválit, že se mi to celkem povedlo, ale za to vděčím především skvělým odborným radám od své úžasné manželky a zkušenostem s děláním knedlíku z amerických surovin, které mi předala pro změnu americká harcovnice Zuzka. Všem chutnalo. Pak jsme výborně prokecali celý večer a prohlíželi si fotky.

Dopíšu a ilustrační foto dodám později...

Thanksgiving Day

Jak jsem pochopil, tak Thanksgiving je v Americe druhý největší svátek po vánocích (tedy, je sice před vánocemi, ale jen časově; významem je až po vánocích...). Byl jsem přizván ke společnému slavnostnímu obědu - Mindy, Brett, Ray, jeden jejich známý [Turek] a já). Musím se přiznat, že jsem se obával, abych nebyl vystaven jídlu, které mi nebude chutnat, protože zrovna u Thanksgivingu se mi nechtělo ani upřímně sdělovat, že mi to nechutná, ani v tichosti trpět. Ono totiž krocan s brusinkovou omáčkou a speciální nádivkou (o které jsem neměl po svých zkušenostech s Americkými chutěmi pochyb, že bude sladká) mi neznělo moc slibně. Ale bylo to super! Vůbec to nebylo nasladko. Samé dobroty a bylo všeho hrozně moc... Už se těším na vánoce! Ale to samozřejmě nejen kvůli dobrotám:)

Dopíšu a ilustrační foto dodám později...

Poslední den na Floridě

V Gainsville jsme zajeli k jezeru plnému aligátorů a na něm jsme se hodinku projížděli na šlapadle (Mircea chtěl nejdřív na kanoe [Jak se tohle skloňuje sakra?], ale musím se přiznat, že na to jsem se na klidné hladině, pod kterou se prohánějí aligátoři, necítil, a tak jsem prosadil šlapadlo). Aligátory jsme podle očekávání neviděli, protože trochu pršelo a oni vylézají jen kvůli sluníčku. Následoval úžasný oběd v čínském ALL-YOU-CAN-EAT za šest a půl dolaru a cesta do Orlanda. Tamodtud jsem večer letěl do Bostonu, ale letadlo mělo 3 hoďky zpoždění, takže jsem v Bostonu byl až v půl třetí ráno a musel jsem domů taxíkem. V devět ráno druhý den jsem měl konzultaci s Aghionem, ale na tu jsem měl aspoň spoooostu času se připravit na letišti a v letadle.

Dopíšu a ilustrační foto dodám později...

St. Augustin

St. Augustin je nejstarší město v USA. Však z něj taky na Ameriku dost nezvykle dýchá trocha Evropy a historie (bylo to dlouho španělské město). Právě tam jsme si s Mirceou udělali sobotní výlet - nejřív na St. Augustin Beach, kde jsme se brouzdali po kolena v moři (překlepl jsem se a omylem jsem v předchozím slově nejdřív napsal "č" místo "ř" :)) a skoukli pár surfařů na vlnách, a pak do starého centra.

Dopíšu a ilustrační foto dodám později...