Zlatá tečka

(Než začnete číst tento příspěvek, přečtěte si ten nad ním.)
Bylo devět a já s dvackou v kapse vyrážel do centra najít Mama Kin a dát si tam "poslední" pivko. Ujel mi těsně autobus, a tak jsem do té ulice Lansdowne dorazil až těsně před desátou. Hned zkraje jsem potkal černocha, který mi nabízel lístky na Morcheebu.
- "Ne dík, já zítra stejně odlítám z Bostonu."
- "No ale to je na dnešek, támhle v tom klubu."
- "Ne, stejně díky nechci." (Jednak jsem měl jen dvacku a jednak se mi moc nechtělo zrovna s tímhle týpkem jen tak začít kšeftovat.) Hledal jsem dál Mama Kin.

Prošel jsem kolem klubu, kde hrála ta Morcheeba, až na konec ulice a Mama Kin nikde. Vrátil jsem se a zeptal se lidí u vchodu do toho klubíku.
- "Jó kamaráde, Mama Kin, ten už neexistuje."
- "A jak je to dlouho, co tu neni?"
- "No takovejch šest let, počitám."
- "A kde to bylo?"
- "No myslim, že támhle naproti... ne vlastně ne, vždyť vlastně tenhle klubík je bejvalej Mama Kin."
- "Aha. A teď tu má zrovna koncert Morcheeba?"
- "Jojo. Kapela, co se jmenuje Morcheeba. Můžeš si ještě koupit lístek za dvacku."
- "Ne dík, s tou novou zpěvačkou už to steně neni, co to bejvalo." (Bliklo mi sice v hlavě, že mám právě tu dvacku, ale řikal jsem si, že ji radši vrátim Mindy a teď stačí, když si udělám jen procházku.)

Odcházel jsem od klubíku a po dvaceti metrech mi to nedalo, otočil jsem se a že jdu přece jen na Morcheebu. Vždyť je to přece znamení s tou dvackou:) Cestou domu vyberu dvacku z bankomatu a hodím ji doma do Mindina kastlíku.

Vrátil jsem se, že si koupím lístek a ten týpek na mě najednou, že už hrajou dlouho, tak ať jen doložím věk a jdu dovnitř. Hrklo ve mně, že já blbec jsem si zapomněl pas a tenkrát, když byl za mnou v Bostonu Mircea, mě jen na ISIC ani na český řidičák z roku 1995 nikam nepustili. Týpek se mě zeptal, jestli nemám jiný doklad. Když jsem řekl, že ne, jen mrknul a pustil mě dovnitř.

Vešel jsem do sálu (zhruba dvakrát většího než Roxy v Praze, ale s podobně rodinnou atmosférou) a, nekecám, přesně v tu chvíli spustili svou starou písničku, kterou mám moc rád. Stál jsem tam jako opařenej, v tu chvíli na mě dolehlo, že tímhle to všechno končí. Atmosféra byla výborná, sál zaplněn příjemně tak ze tří čtvrtin. Když spustili další věc, Blindfold (taková ta "I'm so glad to have you and it's getting worse..."), tak jsem byl fakt naměkko! Bývalá zpěvačka Morcheeby byla jedinečná, ale tahle je taky dobrá. Stihnul jsem posledních pět písniček plus tři přídavky, přičemž posledním byla skvěle provedená Rome Wasn't Built in a Day.

Po koncertu jsem si sednul do parčíku na lavičku a zapálil si konečně svůj doutník z kubánského krámku v Miami. Po půlnoci jsem dorazil domů, hodil "nedotčenou" dvacku do Mindinýho kastlíku a šup balit.

Hezčí tečku si neumim představit!