Muzikál Big River

Už v září jsem se vyptával Bretta a Mindy, jestli bude možné je někdy vidět v akci, myšleno vidět nějaké jejich vystoupení či představení. Oba se totiž vedle svých civilních zaměstnání věnují ve volném čase hudbě - Mindy zpěvu a Brett hře na klavír. Když měla Mindy v říjnu svůj vlastní recitál, zrovna jsem tu nebyl, ale věděl jsem, že získala roli v jednom místním muzikálu, který má mít premiéru někdy v listopadu. Brett se pro změnu podílí na hudební režii jiného muzikálu, jehož premiéra má být někdy po Mindině muzikálu, ale ještě předtím, než odsud odjedu.

Mindina premiéra se konala v pátek v jednom malém divadélku v Newtonu. Muzikál se jmenuje Big River a byl napsán na motivy Twainova příběhu Huckelberry Finna. Vydali jsme se na Mindy podívat spolu s Brettem a Lisou (to je ta kamarádka B&M, co tu byla na návštěvě první zářijovou neděli - jak jsem psal dříve) a byli tam i další tři Brettovi přátelé - jeden potomek východoněmeckých emigrantů, jeho portorikánská manželka a její portorikánská sestra. Když jsem se dříve zmiňoval o Líze, psal jsem mimo jiné o tom, jak pomotala Česko s Ukrajinou. Na to bych teď mohl navázat první reakcí Portorikánky na skutečnost, že jsem z Česka. Okamžitě se jí vybavily levné sklářské výrobky. Její manžel přitakal a s velkým pobavením pronesl nějaké slovo a čekal, co na to řeknu. Já na to nijak nereagoval, a tak to zopakoval. Vypadalo to, jako by se snažil vyslovit něco českého, ale já mu vůbec nerozuměl. Když to řekl potřetí, pochopil jsem že říká německy "billig". Později z něj vylezlo, že do šesti let mluvil dobře německy, ale teď, že už mu utkvělo v hlavě jen pár slovíček. Doteď nevím, jestli si myslel, že u nás mluvíme německy, nebo jestli jeho úsměv při vyslovení toho slova "billig" souvisel jen s jeho radostí, že si vzpomněl, jak se řekne levný v jazyce jeho rodičů.

Každopádně, s Brettovými kamarády byla dost sranda. Hlavně obě Portorikánky, což byly takové plnoštíhlé ženy od rány, měly úžasně sarkastický smysl pro humor. Co se týče muzikálu, žádná Broadway to nebyla, ale bylo to příjemné a zábavné. Jevišťátko mohlo mít tak pět metrů na šířku, hlediště čítalo kolem deseti řad o deseti židlích. Mindy hrála vdovu, která byla Huckelberryho pěstounkou. Svůj vlastní výstup měla jen na začátku a pak už se objevovala jen v davu, ale byla dobrá. Některé pěvecké výkony byly výborné, jiné slabší, ale žádný vysloveně netahal za uši. Choreografie byla taková hravá, zábavná. Akorát ta třetí složka muzikálu - herectví - to mi mělo takový ochotnický nádech. Více než polovina mužů na jevišti byli homosexuálové, což bylo jednak patrné z jejich projevu a jednak o tom pak sama Mindy mluvila (They are SO gay!). Tento fakt se projevil na tom, že většina hereckých výkonů mi přišla jako výkon afektované hérečky. Ale celkový dojem byl, že to byla sranda a že tam bylo pár pěkných a moc hezky zazpívaných písniček.

Po představení jsme počkali na Mindy a v sedmi lidech jsme vyrazili do jednoho baru na pozdní večeři. Když jsme se bavili, komu se co nejvíc líbilo, uvědomil jsem si, že to, že tu "afektovanost" vidím jako něco negativního, je můj subjektivní pocit. Například Lisa několik hereckých výkonů okomentovala "And this guy, he was so great! So hysterical!" (rozuměj "A nebo tenhle, ten byl skvělej! Tak úžasně afektovanej!") a ostatní s ní nadšeně souhlasili. Nabyl jsem dojmu, že alespoň od muzikálového herectví neočekávají civilnost a přirozenost, ale právě jistou dávku hysterie a afektovanosti.

V baru jsme byli kolem půlnoci. Zatímco já jsem si dal salát, ostatní si dali regulérní americkou večeři: nějaký ten hamburger s hranolkama (ale ne takovou malou porcičku, jakou člověk dostane u McDonalda, ale pořádný flák masa v housce a k tomu celý talíř hranolků) a k tomu v polévkové misce takovou kaši z čili, sýra, vajíček, slaniny a zeleniny. Já jsem si po salátu ještě dal výbornou malinovou zmrzlinu s čokoládou a šlehačkou. Výborně jsme se v baru pobavili a někdy v jednu jsme dojeli s Brettem a Mindy domů. Venku mrzlo až praštilo, i když přes den bylo skoro patnáct stupňu Celsia.

Brettův muzikál má premiéru někdy za 14 dní. Jsem zvědav na tento svůj třetí americký muzikálový zážitek po Šumařovi na Broadwayi a Velké řece v Newtonu.

Morckův seminář a Boston shora

V pondělí jsem měl v plánu zajít na polední prezentaci paperu Randalla Morcka a na půl sedmou večer jsem měl dohodnutou konzultaci s Philippem Aghionem. Jelikož už v půl šesté je tma jako o půlnoci a cyklistická stezka podél Charles River je z velké části zcela neosvětlená, rozhodl jsem se jet tentokrát na Harvard autobusem. No a protože se v listopadu budu často vracet z Harvardu po šesté hodině, koupil jsem si rovnou měsíční lítačku. Prezentace Randalla Morcka byla dost zajímavá, přesvědčivě dokumentovala, že teorie oceňování aktiv (asset pricing model), která je dosud těžištěm teorie financí, překvapivě skoro vůbec neplatí v USA, Velké Británii či v Německu, ale do jisté míry pouze v zemích s málo rozvinutým kapitálovým trhem jako Čína, Mexiko nebo Polsko. A tento paradox empiricky vysvětlil Schumpeterovou kreativní destrukcí.

Mě Morckův seminář zajímal především proto, že před pěti lety jsem byl fascinován článkem Morcka, Shleifera a Vishnyho z roku 1988 o roli vlastnické struktury v amerických firmách a aplikoval jsem ho na české firmy po privatizaci. Překvapilo mě, že Morck je ten týpek, který seděl už na všech předchozích pondělních seminářích a u kterého jsem pokaždé přemýšlel, co to je za bystrého pána. Prezentace byla dost zajímavá, taky kvůli diskusi, kterou s Morckem rozvinuli Luigi Zingales a Lucian Bebchuk. Sám jsem si netroufl se svými poznámkami, co mě přitom napadaly, vstupovat do této diskuse, ale po prezentaci jsem je sdělil osobně Morckovi, chvilku jsme se o nich bavili a on si dokonce jednu z těch poznámek zapsal, že se nad ní ještě zamyslí:)

Kromě úžasného intelektuálního prostředí je na pondělních seminářích dobré i to, že jsou spojeny s obědem. Každý si na začátku nabere na tácek nějaký ten salát či masíčko a při sledování prezentace to ďobe. Mňam, moc dobrý obídek to byl.

Odpoledne jsem strávil chvíli v knihovně a pak jsem se vyrazil projít do Bostonu, protože bylo moc krásné počasí. Na největším náměstí v centru leželo 2049 párů vojenských bot připomínajících oběti v Iráku z řad vojáků bojujících za Ameriku. Boty byly úhledně vyrovnané, jako jsou bílé hroby na Arlingtonském hřbitově ve Washingtonu. Lidé mezi nimi pocházeli, seznamovali se s osobními příběhy většinou dvacetiletých až třiadvacetiletých hochů a občas přiložili kytku. U toho paní předčítala do mikrofonu seznam padlých, včetně věku a místa, odkud pocházeli. Předpokládám, že celá akce měla spojitost s úterními volbami na radnici. Každopádně to mělo zvláštní atmosféru.

Můj hlavní záměr spojený s touto procházkou byl vyjet na vyhlídku v padesátém patře Prudential Tower, což je druhý nejvyšší mrakodrap v Bostonu. Zhruba ve 4 jsem tam dorazil a po absolvování jízdy výtahem, která trvala tolik, kolik jízda do pátého patra naším výtahem na Bohdalci, a ze které mě tlačilo v uších jako při vzletu letadla, se mi naskytl krásný pohled na zapadajícím sluncem osvětlenou metropoli. Já tyhle pohledy z vejšky prostě můžu! Přímo přede mnou byla krásná John Hancock Tower (to je ten nejvyšší mrakodrap). Krásný byl pohled na finanční čtvrť, krásné parky, na moře, řeku Charles River a moysty přes ní, na domy ve francouzském stylu v části Bostonu zvané Back Bay a na letadla startující a přistávající na letišti na polostrově za přístavem.

Když jsem pak na půl sedmou dorazil podle domluvy k Aghionovi, on u sebe nebyl (zato kolem mě při tom čekání prošel Kenneth Rogoff). Po emailu se mi pak omluvil, že si nechal diář v Londýně, a tak už si zas domluvil na ten pondělní večer něco jiného, ale domluvili jsme se na náhradním termínu ve středu. To je v pohodě, bál jsem se, aby teď neměl čas až příští týden. Doma mě čekal opět příjemně pracovní večer. Tentokrát jsem to přetáhl až do dvou, ale nesmím z toho udělat pravidlo, protože bych rád spíše bděl za světla a spal za tmy.