Morckův seminář a Boston shora

V pondělí jsem měl v plánu zajít na polední prezentaci paperu Randalla Morcka a na půl sedmou večer jsem měl dohodnutou konzultaci s Philippem Aghionem. Jelikož už v půl šesté je tma jako o půlnoci a cyklistická stezka podél Charles River je z velké části zcela neosvětlená, rozhodl jsem se jet tentokrát na Harvard autobusem. No a protože se v listopadu budu často vracet z Harvardu po šesté hodině, koupil jsem si rovnou měsíční lítačku. Prezentace Randalla Morcka byla dost zajímavá, přesvědčivě dokumentovala, že teorie oceňování aktiv (asset pricing model), která je dosud těžištěm teorie financí, překvapivě skoro vůbec neplatí v USA, Velké Británii či v Německu, ale do jisté míry pouze v zemích s málo rozvinutým kapitálovým trhem jako Čína, Mexiko nebo Polsko. A tento paradox empiricky vysvětlil Schumpeterovou kreativní destrukcí.

Mě Morckův seminář zajímal především proto, že před pěti lety jsem byl fascinován článkem Morcka, Shleifera a Vishnyho z roku 1988 o roli vlastnické struktury v amerických firmách a aplikoval jsem ho na české firmy po privatizaci. Překvapilo mě, že Morck je ten týpek, který seděl už na všech předchozích pondělních seminářích a u kterého jsem pokaždé přemýšlel, co to je za bystrého pána. Prezentace byla dost zajímavá, taky kvůli diskusi, kterou s Morckem rozvinuli Luigi Zingales a Lucian Bebchuk. Sám jsem si netroufl se svými poznámkami, co mě přitom napadaly, vstupovat do této diskuse, ale po prezentaci jsem je sdělil osobně Morckovi, chvilku jsme se o nich bavili a on si dokonce jednu z těch poznámek zapsal, že se nad ní ještě zamyslí:)

Kromě úžasného intelektuálního prostředí je na pondělních seminářích dobré i to, že jsou spojeny s obědem. Každý si na začátku nabere na tácek nějaký ten salát či masíčko a při sledování prezentace to ďobe. Mňam, moc dobrý obídek to byl.

Odpoledne jsem strávil chvíli v knihovně a pak jsem se vyrazil projít do Bostonu, protože bylo moc krásné počasí. Na největším náměstí v centru leželo 2049 párů vojenských bot připomínajících oběti v Iráku z řad vojáků bojujících za Ameriku. Boty byly úhledně vyrovnané, jako jsou bílé hroby na Arlingtonském hřbitově ve Washingtonu. Lidé mezi nimi pocházeli, seznamovali se s osobními příběhy většinou dvacetiletých až třiadvacetiletých hochů a občas přiložili kytku. U toho paní předčítala do mikrofonu seznam padlých, včetně věku a místa, odkud pocházeli. Předpokládám, že celá akce měla spojitost s úterními volbami na radnici. Každopádně to mělo zvláštní atmosféru.

Můj hlavní záměr spojený s touto procházkou byl vyjet na vyhlídku v padesátém patře Prudential Tower, což je druhý nejvyšší mrakodrap v Bostonu. Zhruba ve 4 jsem tam dorazil a po absolvování jízdy výtahem, která trvala tolik, kolik jízda do pátého patra naším výtahem na Bohdalci, a ze které mě tlačilo v uších jako při vzletu letadla, se mi naskytl krásný pohled na zapadajícím sluncem osvětlenou metropoli. Já tyhle pohledy z vejšky prostě můžu! Přímo přede mnou byla krásná John Hancock Tower (to je ten nejvyšší mrakodrap). Krásný byl pohled na finanční čtvrť, krásné parky, na moře, řeku Charles River a moysty přes ní, na domy ve francouzském stylu v části Bostonu zvané Back Bay a na letadla startující a přistávající na letišti na polostrově za přístavem.

Když jsem pak na půl sedmou dorazil podle domluvy k Aghionovi, on u sebe nebyl (zato kolem mě při tom čekání prošel Kenneth Rogoff). Po emailu se mi pak omluvil, že si nechal diář v Londýně, a tak už si zas domluvil na ten pondělní večer něco jiného, ale domluvili jsme se na náhradním termínu ve středu. To je v pohodě, bál jsem se, aby teď neměl čas až příští týden. Doma mě čekal opět příjemně pracovní večer. Tentokrát jsem to přetáhl až do dvou, ale nesmím z toho udělat pravidlo, protože bych rád spíše bděl za světla a spal za tmy.