Klaus na Harvardu

Ráno kolem osmé, když jsem pomalu rozlepoval oči, pípla mi esemeska. Stálo v ní: „Dnes tam mate mit Klause, tak doufam, ze se s rozkosi zucastnis a budes vypravet. Pusu mama.“ No nebýt téhle esemesky, tak bych se o tom dozvěděl až při sledování přehledu zpráv v pátečních Událostech komentářích na netu nebo při čtení článku na iDNESu o pár dní později o tom, že Klaus zahájil přednášení svého kurzu Principy ekonomického myšlení na VŠE, kde je citován pro Klause velmi příznačně velkohubý výrok „Nemám strach, nejsem ani nervózní. Ve čtvrtek jsem přednášel na Harvardu, v pátek na Brandeisově univerzitě.“ Než jsem tedy vyrazil ve čtvrtek na Harvard, zjistil jsem si na netu, že má Klaus v Centru pro evropská studia při Harvardově univerzitě ve 4 odpoledne pronést řeč (spíše než přednášet) na téma „Česká republika a EU po francouzském a nizozemském referendu“. Vzal jsem si tedy namísto obyčejného trička košili pro případ, že to bude nějaká oficiální záležitost a vyrazil na Harvard.

Den jsem strávil pracovně – střídavě v knihovně a venku na sluníčku – a před čtvrtou jsem už byl v konferenční místnosti budovy Busch Hall (viz foto), kde se to mělo odehrát. Nebyla to žádná velká aula – tři řady lavic po zhruba třiceti místech, z nichž asi jednu řadu zabrali lidi z Klausova týmu, pár českých novinářů a představitelé Centra pro evropská studia. Lidí přišlo víc než byla kapacita, takže měl prezident narváno. Tipuju, že dalších asi padesát lidí stálo za lavicemi v místnosti i venku za zadní prosklenou stěnou, takže celkově něco kolem sto padesáti. (Shodou okolností jsem viděl v harvardském věstníku článek o tom, jak měl 8 dní před Klausem svůj proslov na Harvardu prezident Zambie s účastí 650 lidí a 3 dny před Klausem prezident Srbska asi tak se 400 posluchači. Ale kdo ví? Kdyby si na Harvardu uvědomili, jak hrozně důležitou osobností profesor Václav Klaus je, a vyčlenili pro něj také tak velkou místnost, třeba by se také zaplnila.

Klaus si samozřejmě neodpustil svůj v poslední době pořád omílaný hulvátský výrok o NGO-ismu a „kazatelích občanské společnosti“ (řečeno s patřičným klausovským posměškem) jako o největších nebezpečích pro demokratický systém – neboli, kdo neprosazuje své cíle v rámci politické strany a nebyl zvolen v řádných volbách, nemůže si osobovat právo mluvit do veřejného života. Dále mluvil o deficitu demokracie v EU, o ztrátě suverenity, o evropských zlech v podobě regulace a harmonizace, o tom, že současná EU mu v mnohém připomíná ČR před rokem 1989, že EU potřebuje zásadní revoluci spočívající v přehodnocení rovnováhy mezi svobodou a dirigismem, regulovaným a neregulovaným, soukromým a veřejným, národním a evropským. Klaus podával spoustu věcí tak, že bylo snadné nabýt pocitu, že s nimi člověk souhlasí, ale rozčilovalo mě to, že místo, aby k tomu, co o EU říká, přistoupil analyticky a dokázal rozlišovat výhody i nevýhody některých jevů, tak jen pejorativně nálepkoval všechno „evropsko-unijní“ a vymezoval se proti tomu.

Přišlo mi, že veškerou obhajobu svých názorů opíral o negaci jiných názorů, které sám vždy vykonstruoval tak, aby se daly znegovat opravdu snadno. Jeden příklad za všechny: když chtěl obhájit svůj negativistický pohled, uvedl historku, která se mu stala nedávno na nějaké konferenci v Praze. Jistý bývalý komisař Evropské komise mu tam prý na jeho kritiku EU řekl: „Tak sakra řekněte, na které straně barikády v Evropě stojíte. Buď jste pro EU, nebo pro režimy jako Lukašenkův nebo Miloševičův.“ Klausova obhajoba tedy spočívala v tom, že uvedl takovýhle výrok, který je hned na první pohled směšný, a navodil dojem, jako by takovýhle postoj měli v EU snad všichni, a sebe pak snadno postavil do pozice toho, kdo proti tomuto davu zaslepených euronadšenců zvedá varovný prst a upozorňuje na to, že všechno v EU není růžové.

Pár věcí ale musím Klausovi uznat. Jednak slušnou angličtinu, a to i poté, co dočetl svou připravenou řeč a odpovídal na dotazy z publika, a jednak to, že byl docela vtipný. Byla dost zábava, když se ho někdo zeptal, jestli je pro rozšíření EU o Turecku, Ukrajinu atp. a on se hned chopil křídy a chtěl svou odpověď znázornit na tabuli. Jenže ta byla celá zakrytá plachtou s logem Centra a vyčuhoval vpravo asi jen půlmetrový pruh tabule. Na ten nakreslil jednoduchý graf znázorňující negativní závislost mezi počtem států v EU a mírou (hloubkou) integrace, a vysvětlil tím, že rozšíření podporuje, protože čím víc nás v EU bude, tím „mělčí“ aspoň bude integrace členských států v Unii. Ředitel Centra pro evropská studia, který si vzal na konci ještě krátce slovo, aby Klausovi poděkoval, na to konto konstatoval, že Klaus je prvním z jejich pozvaných řečníků (což jsou různí evropští politici, komisaři Evropské komise a podobně), který použil tabuli, a že až Klaus skončí s prezidentováním, že by měl přijet na Harvard a přednášet tady. To samozřejmě vybudilo Klausovo ego natolik, že se mu úsměv zdvojnásobil a prasečí očička ještě více zprasečitila a hned otevřel knihu svých proslovů v angličtině, kterou předtím tomu řediteli předal, a ostentativně se do ní podepsal jako velká hvězda. Jinak mezi posluchači byla myslím tak čtvrtina Čechů a mám pocit, že celkově byli posluchači rozděleni na skupinu B, tedy těch, kteří souhlasili snad s každým slovem, které Klaus pronesl, a skupinu A, tedy těch, kteří si to vyslechli se zájmem, ale vnímají věci jinak než on a iritovala je černobílá a místy demagogická argumentace. Pořadí skupin je zvoleno tak, abych nemusel vznášet cimrmanovsou otázku „Proč zrovna my jsme Bé?“

Po tomto hodinovém setkání s Klausem následoval malý rautík, kde jsem se pokusil navázat kontakt s některými dalšími Čechy, kteří se přišli na Klause podívat. Mluvil jsem asi s pěti (z toho jenom jeden byl z Harvardu, ostatní z nějakých dalších místních univerzit), vyměnili jsme si kontakty, ale u toho to asi i zůstane, protože na mě nikdo z nich, abych pravdu řekl, nezapůsobil takovým dojmem, že bych měl potřebu se s ním vídat. Dozvěděl jsem se ale, že zpravidla v pátek se schází česko-slovenská skupinka v jedné místní hospodě, tak se tam možná někdy zastavím.