Cesta do New Yorku

Od rána vydatně pršelo. Svůj deštník nemám – počítal jsem s tím, že když bude jó potřeba, tak si prostě nějaký za pár dolarů koupím, ale za tohoto deště bych byl úplně promočený, než bych došel do nejbližšího obchodu a čekala mě odpoledne rovnou z Harvardu bez možnosti uschnutí cesta do New Yorku a tamní dvoudenní pobyt s předpovědí deště po celé úterý a středu s 80% pravděpodobnosti. Půjčil jsem si tedy od Bretta jeden z jejich deštníků a nabídl za to symbolicky, že jim, až se za nimi zas vrátím, přivezu z Česka, co si budou přát. Brett si přál dobré bílé víno, Mindy nějakou čokoládu a Ray projevil zájem ochutnat českého, toho opravdového Budweisera.

Deštník nedeštník, boty jsem měl zcela promočené, než jsem s kufrem dorazil na Harvard na seminář Luigiho Zingalese. I přesun z Harvardu do bostonského Chinatownu, odkud vyjížděl autobus do New Yorku, byl deštivý, ale v půl čtvrté už jsem seděl v suchém autobuse a vyráželi jsme na jih. Takových sedm osmin osazenstva autobusu bylo jiné než bílé pleti a zrovna v mém nejbližším okolí posedávali černošští mladíci v raperských bundách XXL, umaštěných kalhotách s rozkrokem u kolen a s walkmanem na uších. Každý z nich měl kšiltovku, ze které ještě visel štítek z obchodu. Buď je to móda, nebo chtěli ty kšiltovky ještě vrátit, což by bez štítku nešlo. Těžko říct. Dalším jejich společným rysem bylo rapování do hudby, která jim zrovna zněla do uší – hlavou, rukama i hlasem. Do tohoto nekoordinovaného hlomozu si navíc jeden z nich, co seděl přímo za mnou, pouštěl dost hlasitě asi sto padesát šest melodií na svém novém telefonu. Tím už mé původně nadšené pozorování kultury cestování v americkém autobuse přešlo do lehkého vytočení z toho, jak chlapci obtěžují své okolí, až mi nezbylo než také vytáhnout svého walkmana a pustit si ho na plný pecky, abych neslyšel ten bordel kolem.